Podzimní třítýdenní neurorehabilitace

Tři týdny intenzivních neurorehabilitací jsou u konce a my je tentokrát hodnotíme opravdu velmi pozitivně. Hlavně ale s obrovskou radostí a vděčností.

Za celé tři týdny jsme dvakrát jeli autem a jen jednou vytáhli vozík kvůli nepřízni počasí. Jinak? Stále po svých.

A nebylo to vždycky jednoduché. Několikrát jsme byli opravdu na hranici sil. Byly slzičky, únava i chvíle, kdy už Štěpánek jasně ukazoval, že chce vozík a dál prostě nejde. Ale nakonec jsme vždycky došli. Někdy pomalu, někdy s přemlouváním, ale společně.

Když si vzpomenu na začátek, bylo znát, jak je Štěpánek ještě „rozevlátý“. Jeho chůze byla nejistá, často hledal oporu a potřeboval se něčeho nebo někoho držet. Jenže postupně nás začal překvapovat. A vlastně i dojímat.

Den ode dne byla jeho chůze stabilnější. Začal se prát i s nerovným terénem, schody, kterým bychom se dříve raději vyhnuli, ho najednou začaly bavit a poslední dny už cestou k Lukášovi dokonce chvílemi popobíhal.

A dnes? Dnes si asi řekl, že když je to poslední den, může si to dát pěkně na pohodičku.

Přece se nebude na úplný závěr zbytečně namáhat.

Lukášovi patří naše obrovské poděkování za trpělivost, pevné nervy a všechno, co se Štěpánkem zvládá. Protože kdo Štěpánka zná, ví, že když se rozhodne, že něco NE, je občas potřeba vyjednávací tým, pevné nervy a možná i zásahová jednotka.

A jedno obrovské DĚKUJEME patří VÁM všem.

Díky vaší podpoře můžeme Štěpánkovi tyto terapie dopřát. A právě tyhle tři týdny nám znovu ukázaly, jak velký smysl mají. Větší stabilita, jistější chůze a zase o kousek větší samostatnost.

Bez vás by to nešlo. Teď si nožky konečně trochu odpočinou… a v listopadu? Jedeme znovu.

Protože náš cíl zůstává pořád stejný: Co nejvíc samostatnosti. Co nejméně dopomoci. A pokud to půjde… STÁLE PO SVÝCH.